Předehry se čas od času objevují, projevovat se mohou všemi zde zmíněnými i jinými způsoby, ale že by se z nich stával nějaký globální trend, to teda rozhodně nepozoruju. Ohledně všech možných stáží v Chile pozoruji jiný trend, a sice, že hráči, kteří jsou stiženi náhlou stáží v Chile, tuto situaci neřeší tím, že se snaží najít pro ostatní za sebe náhradu, jak tomu bylo dříve, ale že to ostatním prostě oznámí, čímž jejich starosti končí. Ale tuším, že to bude asi jen lokální trend.
Jinak mne těší, že nejsem jediný, kdo je přesvědčen, že Kvalifikace Tmou neplní svou nominální funkci a neměla by se tak jmenovat, protože ji jednak hraje větší než malé množství hráčů, kteří o účasti na Tmou neuvažují ani v nejbujnější fantazii a jednak bývá reálný rozdíl mezi stým a třístým týmem nula nula nic. (A proto se taky domnívám, že si organizátoři Tmou lžou do kapsy ohledně představy o tom, jaký je o Tmou zájem.)
Co je a co není opruz, pak závisí na tom, v jaké situaci se ten který luštící tým nachází. Z bůhvíjakého důvodu se tu dlouhodobě žije v domněnce, že luštící tým je nějak implicitně skupina lidí, kteří mají víkendy naplněné usilovnou bohulibou činností, která nesmí být narušena. Na konci víkendu se pak má za to, že se hráči tak nějak sejdou poblíž, protože jsou to stejně kamarádi, kteří si stejně žijí tak nějak nablízku, a večer si tak nějak společně zábavně zahrají, není to opruz, pak se rozloučí, vyspí a ráno naklušou do rachoty. Pokud tým splňuje ty výchozí předpoklady, tak to tak asi má. Pokud je nesplňuje, má to tak asi jako my. Rádi bychom si spolu příjemně neopruzně zahráli. Ale nemůžeme, protože v naší situaci je zcela neflexibilní krátký čas kvalifikace špatně úpně ve všem, v čem být špatně může. Nemůžeme hrát spolu, protože kvalifikace končí tak pozdě, že pro lidi, kteří jsou z různých míst neumožňuje se po hře rozejít a jít si po svých. Takže zůstáváme rozděleni. Do toho někteří z nás týdně dojíždí. Takže mají na vybranou buď zůstat tam, kde byli přes víkend, s vědomím toho, že po skončení kvalifikace už do místa, kde potřebují být v pondělí, neodjedou. Nebo odjedou tak, aby byli na kvalifikaci tam, kde potřebují být v pondělí, což už zabere z té neděle tolik času, že z ní stejně zůstane kulové. Do toho se tu historicky řešily situace, že nelze odjet do místa, kde je internet, či alespoň tiskárna, protože ty jsou na místech v neděli nepřístupných (práce v zamčeném baráku např.), atd. atp. A to všechno zažíváme s železnou pravidelností s vědomím toho, že nejtěžší úlohou kvalifikace je logisticky ji zvládnout, že velká část konkurence tyto problémy nemá a že se všechna tahle příšernost absolvuje proto, že to jinak nejde. A k tomu nějak tušíme, že je velmi pravděpodobné, že bude absolvovaná tak za 2 – 2,5 hodiny, což je tak málo, že se v tom ztratí i veškerá zábavnost hry. Dobrovolně by to nikdo nedělal. Tak pozor na to, až budete zase vyrábět nějakou definici opruzu. Pro nás je opruz, když nám předehra nařizuje, kdy se jí máme věnovat. Jak je to dlouho, je podružné. A nemyslím si, že jsme v tom takto sami. (Tedy předherní věci luštím rád, pokud mne baví. Kvalifikace Tmou mne nebaví, nýbrž prudí, a to i tehdy, pokud se mi obsahově líbí, což je většinou.)
Ve sporu ohledně vztahu nováčků a předeher souhlasím spíše s Lamou, než s Alešem. Moc nerozumím tomu, jak by předehry měly působit proti nováčkům. Vlastní hra probíhá z podstaty v časové tísni. Tam se trojmístné deficity herního indexu projeví nejvíc. Protože zkušený hráč není primárně chytřejší. Zkušený hráč sice dokáže vymyslet nějaké věci, který nezkušený nedokáže, hlavní efekt zkušenosti se ale projevuje v zažitých postupech a rychlosti prováděných postupů, které sklouzávají k rutině. Tady nováčci ten deficit nesrovnají. V předehrách ale můžou, protože při velkorysém časovém rámci mohou pomalost kompenzovat úsilím. Jinak souhlasím s tím, že nováčci s deficitem nechodí hrát šifrárny proto, aby sbírali vavříny. Tedy pokud mají soudnost. Tady jsou pak dvě možnosti. Buď vymetají hry s ultraměkkým obsahem a ultraměkkým systémem, nebo tam jdou s cílem užít si a přežít (tak, jako jsme to dělávali my) a doufat, že se časem posunou dál. V obou případech asi i s prvkem možné sebeprezentace „byli jsme na šifrárně“. V prvním případě, které nám tu rostou jako houby po dešti, bych na tuto sebeprezentaci asi reagoval shovívavým úsměvem. Ale pravda je, že to první pojetí zvládne kdejaký čičmunda. Proto taky hry, které šifrárnu spíše předstírají, mají účastníků dost. Jít na hru bez valné naděje na úspěch nedokáže každý. A to je taky důvod, proč je těchto nováčků chronicky málo.
Ohledně Bezvíčku pláčeš, Yeti, dobře, ale na špatném hrobě, když už jsem tedy byl v této věci osloven.
Přidat komentář