Co já na to?

Jako organizátora mne unavuje ustavičná latentní hrozba toho, že se objeví nějaká nečekaná věc, která bude umět vyřešit a tím pokazit nějaké zadání, jež máme připravené. Klade to před nás požadavek, sledovat, co se kde objeví, a přitom tušíme, že to stejně neusledujeme.

S Mílou se chronicky neshodnu na názoru, že tím, že něco odpadne, vznikne větší pestrost. Čím naopak větší pestrost vzniknout může, je fakt, že masovou elektronizací šifráren vzniká nový faktor charakteristiky her. Je přece jen primárně na nás, jak své hry pojmeme. To, co na hře má a nemá být, si řídíme sami. Jak obsahem, tak pravidly. Kontrolovat se to nedá, ale to platí o pravidlech obecně.

Jako hráč víceméně souhlasím s Yetim. Pokud se organizátoři naučí transparentně informovat o charakteristikách svých her, dostanu na výběr. Hry, které budou elektronizaci prohlubovat, mi dávají na výběr. Buď se jim přizpůsobím, nebo o nich budu hlasovat nohama. Pokud by reálná podoba měla vypadat tak, jak píše Yeti, tuším spíše to druhé. Taková hra mne nebude bavit.

Hra, kde bude tým složen ze sekce doma luštící a sekce městem pobíhající úplně klidně může existovat a hráči si atmosféru užijí. Ale jedině tehdy, pokud na to bude ta hra stavěná a bude se to automaticky předpokládat. Nikoli tehdy, pokud to někdo udělá o vlastní vůli na hře, která se tak hrát nemá a ostatní to nedělají. Třeba se takového závodu taky dočkáme. Nakonec, některé verze hry Dozor tak fungují už teď.

Vlastně mne to tady celé přimělo projet si šifru po šifře letošní Svíčky, jak jsou na tom z hlediska strojové luštitelnosti. Budeme si na to muset dávat pozor.